Se zájmem jsem si přečetl článek Václava Cílka (Respekt č.3/2012) Industriální divočina. Fascinujícím způsobem popisuje, jak se příroda vrací tam, kde by ji nikdo nehledal, a to v neočekávaně životadárné podobě. Při četbě se mi sám od sebe vnucoval jeden obraz či otázka. Čeho mohou být paralelou městské divočiny rodící se na bývalých haldách, vytěžených lomech nebo hnědouhelných výsypkách pro lidské společenství? Necítíme se i my sami přetížení, vytěženi? Není náš společenský systém taky tak trochu vytěženou haldou, kterou by bylo třeba rekultivovat? Není dění ve španělských, řeckých, newyorských a dnes třeba i slovenských ulicích znamením toho, že to takto dál nejde?
Pro přírodu zdá se být to nejlevnější řešení nechat věci jen tak. Jak by reagovala „vytěžená společnost“, kdyby nebyla rekultivována příliš řízeným způsobem? Ne nemluvím o revolucích. Jen mě baví ta představa, že by se někde nějak začalo jakoby znovu. Ostatně to obrazně navrhuje i Václav Cílek. „Novou Evropu bude možná nutné vybudovat přirozeným srůstáním odspodu“. Jak se takové „odspodu“ rodí? Václav Cílek mluví v kontextu výzkumu o lokálně zaměřených grantových agenturách. V rovině společenské můžeme mluvit o více či méně formálních občanských iniciativách, charitativních organizacích a nadacích. Například v USA jsou hojně rozšířené tzv. komunitní nadace, tedy organizace, které v určitém regionu sbírají a přerozdělují prostředky. Rozdíl oproti dnes tolik diskutovaným evropským fondům je, že do nich jaksi lépe vidí všichni hráči, tedy jak ti, co do nadací peníze vkládají, tak ti, kteří od nich peníze čerpají. Možná by tedy „nová Evropa“ měla trochu více dbát na to, co slovy hlásá. Princip subsidiarity (kdy se způsob rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat pokud možno na tom nejnižším stupni) by pak možná mohl přinášet více „divočiny“ do našeho života.
Ona vůbec řada prvků toho našeho systému stojí na slovech, často krásných slovech. Slova ale nefungují tam, kde se jen čtou a „nedotýkají“. I sebelepší a nosná myšlenka nefunguje, pokud nezapustí kořeny. Pokud se lidé skrze dialog nedoberou k „místnímu výkladu“. Myslím tím ten typ dialogu, který „žije vlastním životem a ubírá se směry, které bychom si nikdy nedokázali představit, natož jej předem naplánovat, …dialog, ve kterém skupina získává přístup k širšímu zdroji společného myšlení, který si nelze zajistit individuálně“, jak o něm píše například autor konceptu „učících se organizací“ Peter Senge, respektive fyzik David Bohm1. Slovo se musí stát tělem úplně a doslova. Nemá tento způsob dialogu něco společného s přirozeností, přírodností v nás? Nenese v sobě právě ty prvky „divočiny“, které jsou tak potřebné pro životaschopnost našeho systému? Nedáváme stále přednost (a to ještě v těch lepších případech) spíše diskuzi, která sice rozpitvává téma na tisíce detailů a argumentů, ale obvykle je vedena snahou zvítězit, porazit soupeře?
Takové představy působí pravděpodobně naivně a zjednodušeně. V naší turbulentní době je třeba hlavně jednat. Vždyť je přece krize. Brněnský analytický psycholog Ludvík Běťák při své nedávné přednášce o krizi v nás a kolem nás místo předkládání návodů jak jednat, pokládal otázky: „Která moje vlastní slabá místa nejvíce oslovuje tato doba? Jaké mé silné stránky jsou oslovovány? Kterým démonům se v této době nejlépe daří, které z nich vidím kolem sebe? Jaké mám povědomí o vlastní jedinečnosti? Jak naplňuji to, co považuji za své poslání či určení? Co mi chybí, po čem dnes toužím? Čeho jsem si vědomý, za co se cítím odpovědný, za co jsem skutečně ochoten platit? Jak se sám podílím na tom, co mi vadí kolem mne? Jak čelím tomu, abych nedělal, o čem nejsem přesvědčen?“ Nejsou to otázky jednoduché. Vyžadují dnes tolik nedostatkové ticho a ještě cennější čas. Ale nemůže být zrovna cesta skrze podobné otázky tím, co nám může přinést společné porozumění „cvrkotu“ v nás a kolem nás? Sdílíme-li svá dilemata, není právě to tím nejlepším startem ke skutečnému dialogu, ve kterém se slova i lidé dotýkají?
1 – Peter M. Senge, Pátá disciplína, Management Press, Praha 2007