Reklama
 
Blog | Martin Nawrath

Na konci otazník s vykřičníky

Film Mráz kopřivu nespálí Vám umožní podívat se do nitra ekovesničky tak, že Vám přejde po zádech mráz. Ze skutečné zimy po noci strávené v zasněženém stanu i z otazníků a vykřičníků, které si film klade. 

Londýn. A v něm nezastavěný ostrov. Prázdná parcela obklopená ruchem skutečné evropské megapole. Ostrov jako stvořený pro utopii, ekotopii, ekovesničku. Ekovesničku, o jejímž smyslu a budoucnosti pochybujete od samotného začátku filmu, se kterou se ale vyplatí vydržet až do jejího předvídatelného konce. Její někteří obyvatelé Vám budou možná sympatičtí a jiní možná i odporní. A to díky tomu, že režisér filmu Mráz kopřivu nespálí (Grasp the Nettle) Dean Puckett, Vám umožní žít přímo s nimi. Vzal kameru na tomto ekoutopistickém ostrůvku strávil od rána do rána několik měsíců svého života. 

 

Díky právě začínajícímu festivalu Jeden svět a díky odhodlání a odvaze režiséra tak můžete nahlédnout jak do dynamiky komunity se vší složitostí vnitřních vztahů, tak do individuálních příběhů těch, co do komunity přichází, aby vydrželi až do úplného a trpkého konce nebo naopak občas velmi rychle a nečekaně zmizeli. Uvidíte a uslyšíte fascinující, pregnantně formulované kritiky současného tržního hospodářství i zahraniční politiky Velké Británie, jak vyšité z víkendových příloh prestižních levicových deníků, tak prapodivné příběhy lidí ze samotného okraje společnosti. Vedle vůdců, kteří přesně ví, v čem například spočívá podstata a význam biodiverzity nebo třeba fikce soukromého vlastnictví, v komunitě působí bezdomovci a samozvaní spasitelé, jejichž slova mají místy nádech geniality a místy totálního selhání a ztracenosti. Asi nejkontroverznější postavou je v tomto smyslu bývalý agent britské MI5. Chlap, který Vám během filmu vystřihne ty nejparanoidnější a nejkonspirativnější teorie, aby hned na to, v bohorovém klidu prohlásil sama sebe za vtělení Ježíše Krista a později trápil své souputníky transvestitskou provokací a současně jim servíroval vlastnoručně připravené jídlo s úžasnou přednáškou plnou žitého gurmánství. Pak už Vás ani nepřekvapí, když peruánská obyvatelka komunity, žena ve středních letech, nadšeně popisující místní život a vztahy prohlásí, že noc s Ježíšem Kristem byla prostě „fantastiko“.

Reklama

 

Život v komunitě je pochopitelně plný rozporů a kontroverzí, ostatně jako celá naše současná společnost. Obyvatelé usilují o potravinovou soběstačnost a využívají každičkou píď „své“ půdy k pěstování čehokoliv a současně obchází kontejnery supermarketů, aby zde „vylovily“ nejrůznější odpady společnosti, kterou neuznávají – poklady, které komunitu nasytí. Vodu na pití čerpá komunita v nedaleké benzince, své pozemky zalévá vodou z místní řeky. V komunitě se objevují krádeže, alkohol, drogy a agrese stejnou silou, jako soucit, láska, pomoc a péče jeden o druhého. Svatost a bláznovství k sobě mají blíž, než umíme vstřebat.  Po pěti dnech, kdy je „čistá“, vyznává svou vděčnost komunitě heroinem znetvořená žena a vy ji nějak musíte odpustit, i když nebo právě proto, že zítra už může být mrtvá.        

 

Konec filmu je předvídatelný. Místní soudy a policie obyvatele ekovesničky vyženou pryč. Ostrůvek je zastavěn administrativně bytovým komplexem staveb. Získala-li si během filmu komunita se svými ideály u diváka alespoň trochu přízně a hledáte-li, alespoň nějakou inspiraci nebo východisko, možná se dá nalézt ve slovech jedné z dočasných obyvatelek komunity. Když Vám skutečně o něco jde, nejprve Vás ignorují, pak Vás napadají. Poté přijde boj a nakonec vyhrajete. Připomnělo mi to pro mne dodnes inspirativní a dle mého soudu nedoceněnou knihu režiséra Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody, respektive její část pojednávající o inflaci slov. Skutečně silná slova, ale i koncepty, vize, projekty mají vždy svou fázi přehlížení, ignorace, vytěsňování většinovou společností. Pak přijde fáze, kdy Vám vtrhnou do života a začne se to jimi hemžit, aby nakonec ovládla svět. Takovým slovem byla kdysi ekologie, poté třeba udržitelnost. Můžeme s napětím očekávat, jak to bude se všemi těmi novodobými ekologickými a jinými utopiemi. Jejich mytologii už ale částečně známe. Protože metafory budoucnosti se často skrývají v příbězích dnešních sci-fi filmů. Tak trochu Matrix a tak trochu Vodní svět. Kombinace techniky a toho nejobyčejnějšího a nejfyzičtějšího světa. Zatím ne zcela představitelné a neodhadnutelné soužití těch nejšpičkovějších technologií virtuálního světa a toho nejprimitivnějšího, nejfyzičtějšího v nás a kolem nás. Bitcoiny a vedle toho nutnost se najíst, vyspat a nezmrznout. Nebo možná něco úplně jiného.