Zabývám se participací dost dlouho na to, abych si ještě myslel, že je to všelék na naši unavenou demokracii a stejně dlouho na to, abych neviděl, jak je jí třeba. Ano, při plánování úprav náměstí, parků, hřišť, výstavby nových domů, obchvatů apod. můžeme najít spousty pochybností o tom, jakým způsobem je „hlas lidu“ slyšen a jaký to má reálný dopad na konečný výsledek toho kterého projektu. Stejně tak ale nelze přehlédnout tu vlnu zájmu o podobu našich měst a obcí, která se spolu s důvěrou v nová komunální uskupení přelila i do zájmu o transparentnější a hlavně intenzivnější komunikaci mezi radnicí a obyvateli. Nebudu zde psát o všech těch pozitivních zkušenostech z toho, když se veřejná diskuze otevře včas, vhodným způsobem, správnými nástroji a vede k výsledkům, které jsou konsensuální a zároveň obsahově kvalitní a atraktivní. A že jich už v Čechách a na Moravě je. Chci se zaměřit na méně viditelný aspekt participace, který je významný i přesto, že konkrétní projekt například přinese konflikty, nedorozumění, neshodu nebo třeba i jen nemastný neslaný projekt, ze kterého nemá nikdo radost (a i to se zhusta děje).
Zvláště v poslední době totiž participaci vnímám ve druhém sledu jako způsob, jak se učíme porozumět sobě samým, světu, který nás obklopuje, jak vlastně interpretujeme co se kolem nás děje. V konfrontaci s protichůdností názorových oponentů jsme staveni do pozice, že něco je špatně. Nemáme stejné potřeby, stejné představy o tom, jak má být to či ono uspořádáno, naplánováno, vyprojektováno. Také nemáme stejné znalosti. Řada z nás logicky nerozumí finančním, technickým, organizačním, právním a jiným souvislostem řešeného tématu. Nemáme stejné porozumění tomu, jak vlastně je naše společnost organizována. Ještě relativně nedávno (za soudruhů) se nás nikdo na nic neptal, ještě chvíli po sametu se všichni ptali všech, pak se nás už zase zapomněli ptát a dnes zjišťujeme, že slovo komunikace je zaklínadlem, ale nikdo vlastně neví, jak ho skutečně používat. A aby toho nebylo málo, nějak se nám zhroutila ta kapitalistická jistota světa, do kterého jsme chtěli a který vypadal v reklamách tak easy už skoro jako konec dějin. Místo něj dnes skloňujeme ve všech pádech slovo krize, časujeme Grexit, (ne)vítáme uprchlíky a hranice řady dalších (ne)jistot se posunují do povážlivé blízkosti. A to vše je v nás přítomno i tehdy, když se přeme, jestli lavičky patří seniorům, huličům trávy nebo bezdomovcům.
Pít tento hořký koktejl vyvolává nasranost (méně zvučné synonymum by opravdu nevystihovalo to, jak někteří z nás mohou současnost prožívat). Ta se neprojevuje jen v demonstracích proti uprchlíkům, ale i v každodenní komunikaci se starostou, developerem, číšníkem nebo pošťákem. A z této atmosféry se vytváří klima pro participaci. Kolotoč nedůvěry, neposlouchání, nepochopení. Stín, to jsou vždy ti druzí. A tak stojíme před jakousi neviditelnou silou, duchem doby. Ten duch nám říká, že přece někdo musí nést zodpovědnost za to, jak žiju. Někdo musí vědět, rozhodnout, ochránit nás. Tento duch nám svazuje ruce a oči uchopit a uvidět to, že máme jen takové město, jaké si ho sami stvoříme a že naše město nemůže být lepší (rozuměj komunikativnější, modernější, optimističtější, vzdělanější, flexibilnější), než jsou jeho obyvatelé. A slovo město není abstraktum, ale obsahuje v sobě naše ulice, náměstí, parky, ale také strategický nebo územní plán. I tyto (nebo spíše právě tyto) zdánlivě abstraktní dokumenty rozhodují dlouhodobě o tom, jak si žijeme. Participace není všelék, ale jednou z odpovědí na permanentně se proměňující komplexnost společnosti. To co se proměňuje je znakem života nebo zániku. Transformace je přijatelnější nikoliv nutně přiléhavější synonymum.