Reklama
 
Blog | Martin Nawrath

Krize jako prostor pro Vizi

Poslední dvojčíslo revue Prostor Krize a vize demokracie v Česko – Německé diskusi přináší českému čtenáři radikální a odvážné texty. Demokracie v nich získává pestřejší, hlubší a imaginativnější podobu, než je ta denně recyklovaná našimi médii. 

Komonie. Nové a přece možná trochu povědomé slovo. Trochu skřípe mezi zuby, trochu dráždí uši.  Nicméně je jedno z těch nejinspirativnějších a nejimaginativnějších, pokud jde o obsah posledního dvojčísla revue Prostor Krize a vize demokracie v Česko – Německé diskusi (97/98). Obsah i genezi vzniku slova samotného popisuje v tomto dvojčísle německý publicista a kulturní aktivista Johannes Heimrath.  Johannes zcela věcně ale jednoznačně mluví o přicházejícím kolapsu a jeho vize Komonie je vizí postkolapsové demokracie. Pro jistotu hned před případným odvrácením se čtenáře od jeho naivního nepraktického snílkovství připomínám, že tento vizionář již od roku 1997 udržuje v chodu ekologickou komunitu v německé obci Klein Jasedow. Název Komonie samozřejmě vzbudí rozpaky při prvním přečtení. Ne tak po přečtení celého článku, kde Johannes pomalu a trpělivě vysvětluje základní charakteristiky tohoto konceptu týkající se vlastnictví, vztahů, ekonomie, organizačního uspořádání a způsob rozhodování. Vize Komonie mimo jiné vychází z nového pojetí společných statků, kterému se věnuje další spoluautorka dvojčísla, Silke Helfrichová. Ve své stati vychází z analýzy neúspěchu mezinárodních dohod o změně klimatu. Tento krach vyjednávání považuje za výzvu k hledání lokálních řešení a redefinici lokálních statků, jakými jsou půda, voda, ale také vědění, kultura aj. Autorka volá po novém pojetí společenství, která tyto statky využívají a znovu společně formulují pravidla a normy, které budou využívání statků regulovat. Uvažovat tímto způsobem se může zdát být opět velmi radikální. Ve světle aktuálních debat o přijatelnosti privatizace zdrojů pitné vody je ale vidět, že diskuze o zdánlivě samozřejmě dostupných společných statcích není vůbec předčasná. Zajímavým doplňkem těchto dvou článků je příspěvek Jascha Rohra, který mluví o kooperativní demokracii. Klade důraz na to, aby plánování projektů jakéhokoliv typu neprobíhalo bez toho, že by experti (plánovači, přispívajícími svými odbornými znalostmi nebo procesními dovednostmi) neměli osobní vztah k danému místu a lidem, kteří ho obývají. Tato poměrně radikální výzva reaguje opět na skepsi vůči globálním mechanismům rozhodování, kde ti, kdo rozhodují, přímo nepociťují důsledky svých rozhodnutí. Posledním příspěvkem, který bych zde chtěl zmínit je článek Toma Atleeho Hlubinná demokracie a moudrost společenství. Rozvíjí zde aspekty omezenosti poznání jednotlivce a sílu kolektivního, skupinového myšlení. V konceptu, který má velmi blízko k tzv. učícím se organizacím Petera Sengeho, mluví o demokracii jako schopnosti rozpoznat a ocenit rozmanitost jednotlivců a vtáhnout ji do hry společného vytváření komplexnější pravdy, která není jen součtem individuálních znalostí, ale jejich synergickým mixem, alchymickým roztokem vysoké potence, který nepotřebuje být vařen silným vůdcem nebo spasitelem. 

 

Při čtení posledně zmíněného článku (v dvojčísle jich najdete opravdu nepřeberně a můžeme ji chápat jako aktuální a chtělo by se mi říci povinnou čítanku myšlení o současných výzvách demokracie) jsem si nemohl nepovšimnout paralel myšlení Toma Atleeho a jiného amerického myslitele, psychologa Arnolda Mindella. Přestože je tento Jungův pokračovatel v Česku poměrně znám a jeho práce překládány (Snové tělo, Šamanovo tělo aj.), pozornosti se zatím nedostalo jeho konceptu hluboké demokracie. Ta je jen dalším aspektem, rozšířením jeho postupů v individuální či skupinové terapii. Mindell posunuje Jungův koncept nevědomí dál a mluví o tom, že celé naše tělo obsahuje moudrost, která je u Jungova přístupu skryta zejména ve snech, fantaziích a asociacích k nim. Podle Mindella naše těla sní pořád. Jsme neustále v dialogu s nevědomím a záleží jen a jen na naší pozornosti vůči neznámému. Pokud pěstujeme tento druh pozornosti (zde mimo jiné Mindell integruje a využívá slovník a postupy Carlose Castanedy) dokážeme lépe naplňovat celost nás samotných, stejně jak společenství ve kterém působíme.  Prakticky Mindell koncept Hluboké demokracie rozvinul ve formě tzv. Otevřeného fóra. To je zaleženo na skupinové diskuzi, ve které se dané téma prozkoumává nejen co do argumentů pro a proti, ale hledá se i to, co je za argumenty skryto. Všichni víme moc dobře, že síla a přesvědčivost našich názorů bývá spojena s naší výchovou, kolektivními a individuálními příběhy a v neposlední řadě s emocemi skrytými za těmito příběhy a vztahy. Toto všechno se „konsteluje“ v poli skupiny tady a teď a vytváří kotel, se kterým jemným způsobem pracují facilitátoři skupiny tak, aby se vyjevilo to skryté a hledala se jak polarita, která problém tvoří, tak i potenciální esence, která tyto protiklady a tedy i skupinu spojuje. Otevřená fóra tak mohou prozkoumávat témata rezonující daným společenstvím, ať už se jedná o rasizmus, homofobii, sexuální orientaci, bezdomovectví, vlastnictví či práva menšin.

Reklama

 

S menší skupinkou nadšenců jsme v nedávné době podobné fórum věnovali současným sociálně politickým změnám. Během procesu se mimo jiné zvědomily zejména postavy dvě. Stále vážně se tvářící, postarší, silně opotřebovaný, unavený, ne moc oblíbený…stávající Systém. Pevně nohama na zemi. Jen tak ho nic nerozhodí, už ví své a umí to dát druhým pocítit. Proti němu mladá dívka Změna. Dlouhé vlasy, rozevláté šaty, s batůžkem na rameni, v uších punk, v srdci to tluče. Chtěla by toho tolik říci, chce tolik věcí dokázat, změnit. Stáli proti sobě, Systém a Změna. Mohli by se zabít, ale také milovat. Ostatní se chvíli napjatě dívali, přemýšleli kam se přidat, každý hledal své místo, každý chtěl dobře vidět, každý chtěl říci svoje, atmosféra zhoustla. Každý vnitřně přesvědčen o svých nejlepších úmyslech to rozetnout. Tady a teď. Propast chaosu a nekonečna se otevřela. Tak takto se nějak rodil svět?  Vesmírným střetem planetárních božstev? Takto nějak se rodí i ten svět současný a budoucí? Tak z toho musí mít politici opravdu strach. Tak hluboká je hluboká demokracie?

 

Konflikty a postavy mohou během procesu nabývat samozřejmě i velmi konkrétních podob, záleží na zvoleném tématu. Ve švýcarském  Zurichu jsem tak například měl možnost vidě fórum, kde se potkali místní politici, developeři, architekti, občané i squatteři. Tématem byla schopnost města zachovat bydlení i pro „nevyvolené“, tedy nemajetné, nenechat ho proměnit v město exluzivity. Podstatná je na procesu schopnost dostat se „dovnitř“. Prožijeme-li ve svém těle (nebo duši, chcete-li) svou část developera, squattera, bezdomovce, starosty i obyčejného spořádaného občana, dotkneme-li se v sobě touhy po moci, agrese, chuti svět řídit, stejně jako něhy, empatie, bezmoci, budeme patrně lépe vybaveni pro to, čemu říkáme demokracie. V tomto chápání nejde o nějakou pevně danou instituci, vždy jednoznačně použitelný a opakovatelný mechanismus. Neumíme-li s demokracií zacházet uvnitř sebe sama, vyvažovat dnes a denně různé nároky duše, nebudeme umět být demokratičtí ve svých vztazích, ve své práci, ve škole, ani ve své komunitě.

 

Poslední dvojčíslo Revue Prostor je zkrátka velkou výzvou. Můžeme ohrnovat nos nad naivními utopiemi, můžeme si říkat, že ono to nějak dopadne. Můžeme se držet stávajících modelů a snažit se je vylepšovat zevnitř. Tomuto tématu se mimo jiné věnuje také dokumentární film (R)evoluce kulturně kreativních, jehož recenzi z pera Jiřího Zemánka s v tomto čísle revue Prostor můžete také přečíst. Jeden z účastníků dokumentu v něm cituje Buckminstra Fullera, který řekl:  „Nesnaž se měnit starý systém, vytvoř nový, který učiní ten starý nadbytečným“.

 

V upravené podobě vyjde v podzimním čísle revue Prostor (www.revueprostor.cz)