Můžete si dovolit vyběhnout z domu v bačkorách a teplácích, když si chcete koupit čerstvé rohlíky a noviny? Projedete své město na kole bez pocitu, že riskujete svůj život? Máte město, kde žijete rádi? Jaký příběh vyprávíte, když se Vás někdo zeptá, kde žijete?
To, že města naší doby ztratila lidské měřítko, se už stává omšelou frází, stejně jako používání slova udržitelnost. V určitou dobu byl termín trvale udržitelný rozvoj téměř sprostým slovem, dnes se ohání udržitelností kde kdo. Lokální potraviny? Před pár lety světlá výjimka, dnes se hypermarkety předhání ve zřizování farmářských koutků. Kdy se dočkáme inflace termínu „město pro lidi“?
Poněkud otřepaným symbolem takového města je Kodaň. Právě tam byla v šedesátých létech minulého století započata pomyslná cesta dánského architekta Jana Gehla za městy s lidským rozměrem. Tuto cestu mapuje film „Human Scale“ A. M. Dalsgaarda, který můžete vidět v rámci letošního festivalu Jeden svět. A pokud chcete chodit pro své čerstvé rohlíky do krámu v papučích, měli byste ten film vidět. Ne pro sílu čísel, argumentů a faktů (které ovšem ve filmu nechybí), ale právě pro jeho lidský rozměr. I když je možné se na film dívat i kriticky, jako na reklamu atelieru, který Gehl založil, věřím, že Vás spíše zasáhne způsobem vyprávění. Mluví zde architekti, urbanisté, ale i starostové a aktivisté. Jazyk architektury je zde podpořen hlubokým lidským vyznáním, které může připomínat samozvané misionáře či filozofy, ale v tom nejpraktičtějším slova smyslu „víry“ srostlé se zemí a lidským tělem. Nedávají se zde jasné návody, přesto kombinace slov, obrazů a hudby ve Vás vyvolává dojem, že je nejvyšší čas vyrazit za starostou a o tomhle si s ním konečně vážně promluvit. Udělejte to hned. Nebo se alespoň stavte u sousedů a na film je pozvěte.
Příběhy se totiž netýkají jen zmíněné Kodaně. Dalším skvělým a již známým je i příběh Time Square. Dřívější, chtělo by se říct „time crossroad“, známý obrazy obrovských reklam a svištějících a troubících taxíků se nejprve přes noc, na zkoušku a potom opravdu stal skutečným náměstím. A to i přesto že, slovy jednoho taxikáře, „americký život je mašina a na kola tu nemáme čas“. Vidět pak na Time Square skutečnou koulovačku je opravdu lahůdka. Impozantně a děsivě pak působí záběry z Číny. Monstrózní gigacity, která zde v poslední době rostou, jakoby chtěla trumfnout to, od čeho my už částečně utíkáme pryč. Výmluvný je záběr na dědu sedícího na patníku, který je vyjíždějícím luxusním vozem donucen vstát a šouravě se přesunout jinam. „Máme to do práce a zpět domů tak daleko, že když se za tmy vrátíme, navečeříme se a už jsme tak unaveni, že nemáme čas se potkávat“, komentuje stav čínských měst jedna z urbanistek. To že vysoké budovy s obrovským počtem obyvatel neumožňují přirozený lidský kontakt, ostatně dobře známe ze sídlišť českých. Dánští architekti ale nezanechávají stopu jen v v New Yorku, snaží se i ve zdánlivě ztracené Číně. Poučné jsou ale i proměny australského Melbourne a oko aktivisty potěší záběry na profesionálně připravenou demonstraci proti nadvládě aut v bangladéšském Dháka! Asi nejsilnějším je ale nakonec příběh méně známého novozélandského města Christchurch. To bylo v roce 2011 zasaženo silným zemětřesením, které zničilo významnou část centra. Město se kromě dánských architektů rozhodlo při obnově dát slovo samotným obyvatelům a to v rozměru, o kterém se nám může jen nechat zdát. V procesu plánování nového centra obdrželo 100 pracovníků k tomu určených na 160 000 připomínek, které zapracovali do plánů obnovy centra, jež by v optimistickém scénáři mělo splnit ambici města s lidským rozměrem.
Jan Gehl už v České republice přednášel několikrát, v českém jazyce vyšly i tři jeho knihy. Na závěr tedy zbývá odpověď na jednu otázku. Kdo se stane českým premiantem, pionýrem, který lidem prošlape cestu zpátky k jejich městu?