Jdu slavit. Výročí sedmnáctého listopadu mi nikdo nevezme a nezpochybní. Zapomenu na chvíli, s kým bych v dnešní době chtěl bojovat, koho už nechci poslouchat a snad ani vidět. Domov, ve kterém žiji, se proměnil a proměňuje a jsem hrdý na řadu těch, kteří tu semnou žijí a jsou hybateli této proměny. Ta změna nemá jednotnou vizi. Společná vize se dnes dá jen těžko formulovat. Ona sama nás ale bere za kabát, a pokud chceme a necháme se vést k „novému“, vede nás v našich profesích a snahách blíž k sobě a popostrkuje vpřed, jakkoliv je slovo vpřed nevhodné. Je to vize neostrá, ale její obrysy zahlédnout lze. Není to už pouze vize měnící bývalý režim v režim demokratický a tržně-hospodářský. Tuto vizi lze spíše odtušit v globálnějších obrysech načrtnutých v Toflerově „třetí vlně“ nebo Caprově „bodu obratu“. To, co hledáme, není nic z toho, co už někdo zná a má, tak jako tomu bylo v listopadu 89. O to je to těžší, ale přiznejme si i dobrodružnější. Svět a Česko, které si tvoříme, máme opravdu ve svých rukách. Ten obraz nemusí být tak depresivní, jak se někdy zdá.
Já vidím Česko, které se učí volit. Česko, které občas lehce a čas od času zcela nekompromisně vystaví červenou kartu stranám, které se starají víc o sebe než o slušné zákony. A pokud zvolí špatně, snaží se aspoň dát najevo hranici své tolerance (i sundat obraz „státníka“ je silné gesto). Vidím politické strany, které se, chtějí-li přežít, budou muset začít učit nejen jak prosazovat své zájmy, ale jak pracovat sami se sebou. S ambicemi, potřebami, emocemi, znalostmi, dovednostmi i slabostmi svých členů a voličů. Politická strana je dnes organismus směřující k vyhynutí, pokud nenajde novou tvář. Pokud se nenaučí být Sengeho „učící se organizací“, něčím šťavnatým, svěžím, atraktivním. Něčím, kde má člověk chuť trávit čas, protože se tam rodí budoucnost.
Vidím Česko, jehož tvář se proměnila. Přehlédnu-li megabudovy skladů a hypermarketů kolem dálnic, vidím opravené domy, slušná náměstí, řadu historických, kulturních i sportovních stánků hodných pozornosti a využívaných intenzivně veřejností. Vidím nemalou řadu starostek menších obcí (a samozřejmě i starostů), které skryty kamerám dnes a denně vykonávají náročnou službu, která přináší ovoce velmi pomalu. Vrací ale řadě obcí tradice, oživují spolky, umí spojovat, protože politická soutěž u nich jaksi ztrácí smysl. Vidím města, kde se slovo veřejný prostor stalo hitem posledních voleb i příslibem měst s lidským měřítkem, města kde cyklista přestává být podivínem.
Vidím Česko, kde se rodí stále nové a nové iniciativy a spolky, které se starají tam, kde stát ještě nevidí, neslyší nebo má příliš svázané ruce oproti trhu s rukama přerozvolněnýma. A nejde jen o ty místní malé spolky čistící studánky a sázející aleje. Jde o profesionály v tom nejlepším slova smyslu. Iniciativy, které přichází s precizně zformulovanými vizemi a výzvami a chtějí rekonstruovat stát a vrátit jej do rukou občanů. Iniciativy, které namísto chladných, seschlých a těžkopádných ministerstev vlévají naději například učitelům, porodním asistentkám i léčitelům.
Vidím Česko plné neuvěřitelně přemýšlivých a kreativních lidí, které jsou napojeny na onu „třetí vlnu“ a „bod obratu“.
Jdu s nimi slavit a děti, ty vezmu s sebou.