Čas dovolených je mimo jiné časem focení a natáčení. Ze všeho nejvíce pak v poslední době asi focení tzv. selfie, tedy zpřítomnění sama sebe v kontextu nějakého významného místa, události, osoby. Je to vášeň, někdy až šílenství, kvůli kterému lidé začali na cesty nosit podivné držáky na mobily a v některých případech jsou ochotni riskovat i život. Je-li za tím taková touha (až závislost), něco za tím musí být.
Je možná až příliš přímočaré a zjednodušující postavit vedle sebe slova selfie a Self, ale nedá mi to. To první je známé snad každému, to druhé spíše znalcům jungiánské psychologie. Self je termínem užívaným pro takzvané „bytostné Já“. Jde o pomyslné centrum naší osobnosti, které nás svým způsobem přesahuje. Bez složitých esoterických či psychologických interpretací lze říci, že je to jakási naše vyšší moudrost, která překračuje naši běžnou každodenní realitu a někdy až úzkoprsý a mechanický způsob jednání a uvažování (to když si třeba vybíráme jogurt nebo housku). Závan této vyšší moudrosti známe všichni. Jsou to chvíle, kdy nehrají roli jogurty a housky, ale kdy jsme schopni se na svět podívat s odstupem, vnímat ho v jiném, širším rámci, kde je trochu oslaben prvek času, zodpovědnosti, tíha všech těch úkolů a starostí, které jsme si na sebe ušili. Logicky se s takovou moudrostí potkáváme spíše s postupujícím věkem, kdy si vytváříme odstup od obvyklých ego-měřítek. Dá se tedy říci, že blížit se k Self znamená něco jako nacházet svou osobnost, sebe sama, dokonce více než sebe sama. Ono Self je vlastně stále s námi, ale ne vždy s ním máme kontakt, V tomto smyslu je naše běžné uvažování a chování podmnožinou onoho Self.
Nejde v módě selfie tak trochu o totéž? Fotíme se, kde to jen jde a někdy i kde to nejde, abychom světu nebo spíš sobě ukázali, kde jsme byli, co jsme zažili, s kým jsme se potkali. Snažíme se tak jaksi zvýšit váhu sebe sama, hodnotu, kterou dáváme svému životu. Dalo by se říci, že se ukazujeme v co nejlepším světle, snažíme se zahlédnout a zachytit cosi víc, než jsme my sami. Proto se šílenství selfie dá chápat, proto k němu můžeme být shovívaví. Asi každý z nás to nutkání občas má. Některá místa navštívíme opravdu jenom jednou. Sami sebe se pak můžeme ptát, co se to vlastně při focení selfie děje uvnitř nás. Potřebujeme si uchovat pocit, že jsme tady byli, potřebujeme se zvěčnit, spojit se s tím, co je víc než my (stoletá katedrála, vysoká hora, slavná osobnost), spojit se nějak trvaleji s tím, co jsme zažili. Tyto snahy nám mohou připadat sebenesmyslnější a sebemarnější, ale mají v sobě touhu po věčnosti.
V tomto kontextu se dá chápat celé turistické šílenství jako pouť za svatým grálem. Pravda obvykle jaksi na první pohled vyprázdněná až surrealistická. Obětujeme všechny své peníze, (někdy i ty které ve skutečnosti nemáme), tedy nejvyšší míru dnešních hodnot, abychom pak nadšeně sousedům ukazovali něco, čemu nemohou rozumět a z čeho mohou být spíše otrávení. Nepředáváme totiž obsah, ale věc, z věčnosti děláme spíše věcnost (fotky je nejlépe promítat dataprojektorem na plátno, ideálně se zvuky domácího kina a chroupání brambůrků).
Co s tím? Co oslabuje věcnost a vytváří věčnost? Samozřejmě neexistuje žádný obecný návod. Od toho je cesta k Self vždy individuální a jedinečná. Jistým náznakem cesty může být snaha nezaměřovat se na cíl pouze očima a objektivem. Místa je třeba ohmatávat, lehat a sedat si na ně, zavřít oči, souznít se zvuky místa, nasát jeho pachy i vůně, prošlapat ho skrz na skrz, nechat alespoň někdy kameru a fotoaparát v brašně, nasávat místní příběhy, kontexty, dějiny a napsat o tom třeba haiku. Ano, všechno jsou to věci stejně neuchopitelné jako fotografování. Všichni však víme, že nejlepší učení je to učení, které zažíváme všemi smysly. Předmět poznání se pak stává nejen něčím naučeným, získaným zvenku, ale je v jistém smyslu naší součástí. Nelze jej pak už obvykle ztratit jako něco, co je mimo nás. Podobně to může být se vzpomínkami. Ne náhodou lidé v blízkosti smrti opakují stále dokola několik příběhů. Jakoby z nich předli nití svého života posmrtné roucho. V různých naukách se pro toto „něco hmotně nehmotného“ užívá různých názvů jako diamantové tělo, dvojník, puruša, snové tělo. Ano a jistou nápodobou toho může být i jedna jediná, chce se říct posvátná fotografie. Světlo obrazu tajemně vstupuje skrze objektiv do naší duše. Rozdíl mezi viděným a vidoucím se ztrácí.
Takový pohled může být nakonec v praktické rovině turisticky šetrnější, citlivější k místům i nárokům na cestování, environmentálně příznivější, méně uspěchaný, netoužící po stále exotičtějších a extravagantnějších dovolených, jejichž nabídka a poptávka až příliš připomíná tu samozřejmou představu doby neustálého a nekončícího ekonomického růstu (v tomto smyslu růstu počtu navštívených míst). Takový pohled ve svých důsledcích přináší rovněž méně nároků na nekonečná skladiště elektronických dat, ale více skutečných fotografií vonících věčností. Ať už si pod tím pojmem představujeme cokoliv.