Demokratické postupy, pravidla a zákony samy o sobě nevytvářejí pocit sounáležitosti. Pravidla a zákony mohou řídit mechanické systémy, ale ne lidi. Nové paradigma vidí organizace částečně jako mechanismy, ale také jako žijící organismy, jejichž krev se skládá z pocitů, víry a snů.
(Arnold Mindell, The Deep Democracy of Open Forum)
Rok 2011 byl pro mne rokem, ve kterém jsem ztratil hodně z iluzí o možnostech proměny naší společnosti skrze vnitřní mechanismy fungování politických stran. Rokem, ve kterém zemřel Václav Havel, zastánce někdy zesměšňované „nepolitické politiky“. Při pietní náladě mě a jistě mnoho dalších lidí běželo hlavou, jak odkaz tohoto vskutku českého prezidenta nenechat usnout za novoročním přípitkem. Smutkem mě nenaplňoval jen odchod vzácného člověka, ale také to, jak málo o něm respektive o jeho díle vím.
Jak už to tak bývá, při úklidu v papírech se mi do ruky dostal „náhodou“ jeden z mých nejoblíbenějších esejů. Je to text Zdeňka Neubauera „Pluralismus, svoboda a demokracie jako ontologické principy“, který napsal v dobách čerstvě rozené české demokracie. Psal ho tenkrát proto, aby filozoficky a z gruntu „podepřel“ to, co se „stavělo“ v polistopadových ulicích tehdejšího Československa. Ten text už jsem četl mnohokrát, ale jak je u Neubauera zvykem, dá se číst více než mnohokrát. Četl-li jsem jej dříve, už jsem obvykle přeskakoval citát, který celý text uvozuje. Není od nikoho jiného než od Václava Havla. Tentokráte, na konci roku 2011, jsem nejen přečetl opětovně Neubauera, ale vyhledal jsem a přečetl i celý text Havlův, z nějž je v eseji citováno. Jde o text „Politika a svědomí“ z roku 1984.
Musím se přiznat, že mě trochu zamrazilo. Zamrazilo z toho, jak hluboký vhled do podstaty politického dění v Evropě Havel měl a jak aktuální ten projev je nejen na začátku roku 2012 a nejen v české kotlině. Havel pochopitelně mluví o totalitě, ale pro mne překvapivě více než o totalitě tehdejšího sovětského bloku mluví o obecné totalitě „pojetí skutečnosti“ tehdejší západní civilizace. Mluví o ztrátě „přirozeného světa“, která se mu jevila skryta v obou ideologických konceptech doby. Jeho text je laděn překvapivě environmentálně, ovšem jaksi bytostně environmentálně. Přirozeně totiž spojuje naše chápání skutečnosti s naším vztahem ke světu a společnosti a se způsobem našeho působení. Nejde mu primárně o ohrožení životní prostředí, ale o mechanistický, technologický a technokratický přístup ke světu, který se v nás zakořenil. Výzvu doby vidí Havel pro obě tehdejší „půlky světa“ stejně. „Tímto úkolem je bděle, rozmyslně, pozorně, ale zároveň s plným sebenasazením čelit na každém kroku a všude iracionálnímu samopohybu anonymní, neosobní a nelidské moci Ideologií, Systémů, Aparátů, Byrokracií, Umělých jazyků a Politických hesel; bránit se jejímu komplexnímu a všestranně zcizujícímu tlaku – ať už má podobu konzumu, reklamy, represe, techniky, či fráze (této rodné sestry fanatismu a studny totalitního myšlení)“1. Je to výzva pro každého z nás, pro každou chvíli našeho života, je to výzva k bdělé pozornosti, vedoucí k činu, byť by to mělo být „jen“ slovo.
Silné na Havlově i Neubauerově textu je to, že demokracie tu ztrácí tu trochu vybledlou roli toho pouze „nejméně špatného systému vládnutí“. Demokracie, svoboda a pluralita jsou zde chápány a prezentovány jako kosmologické principy řádu bytí. Demokracie není jen výzvou pro politiky a politicky angažované. V tom nejhlubším významu je výzvou pro nás pro všechny. Jak píše Neubauer, „Demokracie je pokorné vědomí, že nikdo z lidí neví, že nelze vědět, co kdy, a skrze koho. Proto jsou všichni přizváni, ne však všichni vyvoleni. Totiž vyvoleni vzcházející pravdou, svobodně se zjevující skutečností, v níž není nikde vepsáno, jakou podobu toto svobodné zjevení na sebe vezme. A proto musíme dávat příležitost a dobře naslouchat, nespoléhat se na stará klišé a známé autority. Autoritou je pouze sám předmět porady, jeho transcendence ‑ to, čím překračuje horizont naší zkušenosti“ 2.
O nadcházejícím roce se mluví s řadou obav. Někdo mluví o konci světa, někdo čeká „pouze“ velkou krizi, někdo doufá v proměnu s pozitivním znamínkem. Z úcty k Havlovi a respektujíc hluboký vhled Neubauera, bych rád poznamenal, že rok 2012 bude jen takový, jaký ho sami stvoříme. Protože jen a jen ve směsici našich hlasů, v odvaze vyslovovat nevyslovené, v překračování hranic toho, co je jen tiše tušené a někdo to musí pojmenovat, se může rodit naše nová dohoda, náš každodenní svět. Čeká-li nás konec, ať už v jakékoliv podobě, připomeňme si dalšího z bojovníků s totalitou, Alexandra Solženicyna: „ Je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.“ To zlo nemusí mít krystalickou podobu násilí a agrese. Zlu stačí naše nevědomost, apatie, lenost, průměrnost, zvyk, všednost a pocit, že dnes zas tak o moc nejde. A bude-li se přece jen něco kolem nás či v nás hroutit a umírat? Možná ne nadarmo se Václav Havel ve svých posledních dnech sešel s Dalajlamou. Tibetské učení o „dobrém odcházení“ nám může být inspirací.
1 – Václav Havel: „Politika a svědomí“, Esej, Určeno k udělení čestného doktorátu Univerzity v Toulouse-LeMirail 14. května 1984.
2 – Pluralismus, svoboda a demokracie jako ontologické principy, Zdeněk Neubauer, Praha