„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“.
(Mirek Vodrážka, Chaokracie)
Automat na parkovací lístky vydává jeden lístek za druhým. Za chvíli je parkoviště obsazeno. Ne auty. Parkovací stání obsadily květiny, kola a lidé. Jedno z nových parkovišť estonského Tallinnu se stalo místem pro piknik. Dívka s kytkou v květináči působí na svém parkovacím místě trochu nepatřičně. Nebo se v této společnosti cítí nepatřičně spíše okolní auta? Aktivisty ve skotačení brzo vyruší policie. Parkovací lístky, řádně zaplacené, jako argument nestačí.
Jedna ze svižných scén filmu Nový svět Estonského režiséra Jaana Tootsena vtipně symbolizuje obsah celého filmu a současně obraz obecnější. Nejde pouze o jeden z řady problémů současných měst, přebujelý automobilismus. Setkávají se tady dva pomyslné světy, které jen těžko hledají průnik. Mladá duše změny s trochu zastaralým pojetím systému, reprezentovaným v dané scéně policií, která udržuje řád. Na parkoviště patří auta. Film samotný má relativně jednoduchý a relativně předvídatelný příběh. Skupinka mladých nadšenců se snaží obrátit pozornost veřejnosti a místních úřadů v Tallinnu k neudržitelnosti další a další výstavby nových silnic a parkovišť, která vznikají na úkor pěších, cyklistů a veřejných prostranství. Energie a kreativita, ze skupinky přímo sršící, postupně uvadá s tím, jak se starají o dům, který se s pomocí grantů snaží proměnit v komunitní centrum. Toto místo má vytvářet zázemí pro jiný, „nový svět“, jak se ostatně sdružení jmenuje. Skupina nadšenců ale postupně naráží na své manažerské, finanční i vztahové limity. Nakonec jsou nuceni pronajatý dům opustit.
Měl jsem možnost moderovat diskusi pořádanou v rámci festivalu Jeden svět v Brně, která následovala po promítání výše zmíněného filmu. Mezi řečníky se objevily relativně známé tváře brněnských aktivistických sdružení (Nesehnutí, Brno na kole, Brněnská Cykloguerilla a Žít Brno). Z celé diskuse mezi zejména mladými aktivisty a mladými diváky byla zřejmá totální nedůvěra v současné politické vedení (v tomto konkrétním případě města Brna). Řeknete si nic neočekávatelného. Ano, ale. Nešlo o žádné naivní aktivisty, kteří by nevěděli, jak to všechno funguje, jak s veřejnou správou poučeně a efektivně jednat. Tito aktivističtí „profíci“ nevěřili v možnost dialogu právě proto, že to fungování velmi dobře znají. Propast bezedná, průnik nulový. Představivost většiny zúčastněných se držela v mantinelech příštích voleb. Taková beznaděj a skepse vůči moci působí inu prostě beznadějně.
Nemohlo mi to nepřipomenout jinou podobu míjení se. Míjení se, které zažíváme v celostátním měřítku v přímém přenosu posledních dnů, týdnů a měsíců. Získáváme zprávy ze světa vládnutí a nestačíme se divit. Ve výkladních skříních naší politické reprezentace nenacházíme kostlivce, ale pěkně živené české gorily, laškovně švitořící přes své šifrované telefony. Když se pak někdo ne zrovna šťastně ozve (Holešovská výzva), nazveme ho rozvracečem parlamentní demokracie (Miroslav Kalousek, MF) nebo přímo strůjcem budoucího totalitního režimu (Karel Steigerwald, MFD). A je vymalováno. Počkejte na nové volby. Propast bezedná, průnik nulový. Žijeme ve dvou nebo jednom světě? Nebo se přece jen tvoří něco nového?
Komunita Nový svět zanikla v listopadu 2011. Inspirovala vznik řady podobných po celém Estonsku.