„Protože myšlení je do značné míry kolektivní, není možné, abychom je zlepšili jako jednotlivci. V průběhu dialogu získává skupina přístup k širšímu zdroji společného myšlení – celek organizuje části – účelem dialogu je překročit úroveň poznání každého zúčastněného jednotlivce.“
V Brně to žije a bude žít. I když nebo právě proto, že byl umlčen (samozřejmě jen na chvíli) facebookový profil Žít Brno. Žije to procesem aktualizace územního plánu, jehož obsah hodlají ovlivnit desítky zástupců veřejnosti svými námitkami a stovky občanů připomínkami a jehož veřejné projednání mělo opět formu nedůstojného překřikování. Žít bude i referendem o poloze nádraží. Nepochybuji o tom, že aktivistická energie je v Brně natolik silná, aby získala potřebný počet podpisů nutných k vyhlášení referenda, kterému už se tak vedení města nebude moci vyhnout politickou nevůlí. Nikdo už asi nepochybuje o tom, že za tím vším oživením Brna se už skrývají blížící se volby. Co vyřeší? Komu pomohou? Troufám si tvrdit, že Brnu ne. A je celkem jedno, které strany uspějí a která koalice bude sestavena. Ostatně kdo by si teď byl schopen tipnout, co provede propad ODS, nástup ANO, vnitřní, momentálně trochu skrytý, boj uvnitř ČSSD nebo nevyzpytatelný potenciál aktivistického hnutí, který se do voleb v té či oné podobě určitě promítne.
Jako obvykle a možná ještě více se po volbách buď zásadně zrevidují, nebo výrazně urychlí nastartované projekty. A tak se možná urychlí nádražní odsunování nebo nastartuje (již podruhé) jeho rekonstrukce „v centru“. Možná se odloží nebo uspíší příprava jižního či kreativního centra, urychlí nebo zpomalí rozhodnutí o trasování klíčového obchvatu města, známé to Hitlerovy dálnice. A to vše opět na čtyři roky. Aby se pak následně uskutečnily volby další a vše šlo nanovo. Zkrátka a dobře, Brno žije a žít bude. Je jen otázkou, jestli jeho vnitřní energie bude stravovat samu sebe nebo jestli někdo konečně bude mít tu odvahu spojit nespojitelné, tedy přirozený a spontánní zájem lidí o město ve kterém žijí a často velmi pomalé, těžkopádné, čím dál tím víc komplikované a zbyrokratizované politicko-administrativní procesy správy města.
Aktivita desítek a stovek studentů, aktivistů, architektů, IT expertů a kreativců všeho druhu dnes proměňuje Brno virtuálně (v paralelní e-polis) nebo i fyzicky, například budováním neuvěřitelného množství nových kaváren. Vůně kávy a kouř cigaret mění brněnské klima a vytváří fyzické i intelektuální prostředí (inspirované nezřídka pobytem či studiem dotyčných v zahraničí), které ovlivňuje dění ve městě. Obvykle kriticky, velmi kriticky. Často i vulgárně, velmi vulgárně. Obyvatelé e-polis si neberou servítky. E-polis nám umožňuje přenést svobodný žargon hospod do další dimenze. Umožňuje nám říct věci naplno tak, jak jsou. Svoboda projevu je v tomto smyslu totální, bez hranic. Odpovědi a reakce „druhého“ tábora jsou pak stejně příkré a rázné. Například iniciace zrušení zmíněného facebookového profilu.
E-polis ale stále ještě není polis skutečnou. Ještě stále jsou zde domy a ulice ze skutečných materiálů a jejich životnost ještě stále často překračuje životnost naši. Fyzicky tak stále působí místa stovky let stará i místa, kde jsme si hráli na písku, počurávali se, drželi se poprvé za ruce s milou, bojovali za svobodu, pochovávali své předky. I my sami jsme ještě stále skuteční a ve chvílích setkání se čas od času ještě díváme do očí i lidem, které neznáme, podáváme ruku dokonce i lidem, které považujeme za své nepřátele. Genius loci nebo esence města není jen to, co dáváme na pohlednice, co ukazujeme turistům, o čem se píšou historické knihy. Esenci města vytváříme každým dalším dnem ve městě stráveným. Každým způsobem setkání se, každým odhozeným nedopalkem, každým puštěním staršího k sednutí v tramvaji. Tímto všedním fyzičnem jsme si opravdu všichni rovni. Špatnou náladu, průjem nebo horečku má někdy i ten největší aktivista i ten největší primátor. Oba jsou občas cítit pivem či potem. A v této fyzičnosti, respektive skutečném setkání živých bytostí se možná skrývá zádrhel i příležitost. Nemluvím o naučeném slušném chování a vynucené morálce. Mluvím o nutnosti potkávat se skutečně, fyzicky v otevřenosti člověka k člověku se vším, co k němu patří. Mluvím o dialogu, po kterém už ani jeden z účastníků není stejný jako před setkáním. Právě takové setkání považoval známý kvantový fyzik David Bohm od něhož pochází úvodní citát, za nutný krok k otevření prostoru pro něco skutečně nového, prostoru ke kreativitě. A není právě kreativita to, co náš dnešní zadrhnutý a upachtěný systém správy věcí veřejných potřebuje nejvíce? Není kreativita hodnotou, která se jen těžko spojuje s typem politické soutěže, kdy vítěz bere vše? Jaký prostor pro kreativitu je tam, kde jde o permanentní sledování slabin protivníka, kde se energie spotřebovává na boj s konkurencí i spolustraníky?
Nevím přesně, jak občansky a lidsky zpřístupnit, oživit a „zeskutečnit“ jednání všech těch nezbytných i zbytných komisí, výborů, pracovních skupin a poradních sborů. Nevím přesně, jak by v politice skutečný dialog mohl nastávat, jak pro něj vytvořit podmínky. Vím ale, že pod tlakem a ve stresu většinou nic zajímavého nevymyslím. Vím taky, že v Brně to smrdí a s největší pravděpodobností smrdět bude dál. Vím, že potenciál Brna trpí.
A tak mi nezbývá než si s potutelným úsměvem představovat jak brněnským Kapucínským náměstím prochází dvě mužské postavy. Jedna druhé něco povídá a obě se usmějí. Asi spolu něco objevily. Možná je inspiroval duch kapucínské hrobky nebo známý citát ze stejné hrobky radikálně relativizující v čase, ne kratším než je věčnost, ono „my“ a „oni“. Jdou dál k Zelnému trhu a do pletených košíků nakupují čerstvé sýry a zeleninu. V první postavě poznávám nově zvoleného primátora Matěje Hollana, druhým je jeho první náměstek pro životní prostředí Roman Onderka.