Vážení spoluobčané,
teda sorry, snad Vám, Ti můžu tykat. Přiznávám se hned v úvodu, abych Vám, teda Ti napsal, chtělo to dvě deci. Jinak bych se nerozepsal. No dobře čtyři, ale to už bylo v průběhu psaní, měl jsem konečně pocit, že má něco smysl. Další dvě deci padly na to, abych ten dopis vůbec odeslal.
Nevím, jak to ten Havel dělal, že mu to psaní šlo tak lehce, mě to nejde a nejde. Ono by to asi šlo napsat větou jednou, ale to by asi nikdo nepochopil. Zkrátka mám problém s tím řídit naši zemi. Je to fakt těžký. Nikdo mě neocení a myslím, že ani budoucnost to nebude. Je toho všeho tolik a nic není jednoduchý. Pořád se s někým přít, pořád všechno vysvětlovat, obhajovat. Už nevím co je kamarád. Jako někdo, komu můžu říct, co si prostě o tom všem myslím. Připadá mi to jako na vojně, no tam jsem teda nebyl, v armádě taky ne, ale prostě si tak nějak představuju válku. Seš furt ve střehu, brzo vstáváš, deš pozdě spát. Takový ten pocit, že i když si konečně lehneš, je to jen na chvíli a nevíš, jestli Tě za hodinku nevzbudí poplach nebo nůž pod krkem. No tak jo, mám manželku, děti, ale copak to se dá počítat? Sex prý uvolňuje, no budiž.
No ale já si nechci jen stěžovat. Hlavně Ti píšu proto, abys mi pomoh. Musíš přece tušit, no já myslím, že to víš, že stát se prostě v dnešní době řídit a vést moc nedá. Je to obrovský, zauzlovaný, nekonečný, nepřehledný. Já neuřídím ani tu svoji partaj. To dá přece rozum, že jeden člověk nezmůže nic. Jak to, že to ještě nikdo z nás jasně neřek, když to každej ví? A když máš pocit, že tvoje práce je marná, tak to je prostě hustý, konec, šmitec, chlap bez koulí. Nevím, kde se to přesně zlomilo. V mládí sem si fakt myslel, že když do toho s klukama pudem, bude to super, malovali jsme si, co bude, až budeme tam nahoře a vyženeme ty zkorumpovaný. Pak člověk pomalu, jako fakt pomalu a těžce, za velikých obětí šlape vzhůru a najednou se probereš, seš tam, ale ztratí to to kouzlo. No dobře, má to svý výhody, ale toho se brzo přejíš. Převládá čirý zoufalství.
No a právě proto Ti píšu. Já vím, Havel by to napsal líp, ale třeba to pochopíš. Pochopíš, že Tě potřebuju, že potřebuju každýho z Vás. Sakra! Nesnáším sluníčkoví lidi. Ukradli nám možnost myslet a napsat něco upřímně (no já vím, nejen sluníčkoví lidi). Mě se totiž občas zdá, že sou tady lidi, který dělaj to, co je baví. Možná to úplně nechápu, ale zírám, když se třeba rodiče domluví a zřídí si školu. Jakože bez nás. Voni to fakt dělají z přesvědčení a dokonce s chutí a radostí. Tý jo! Nebo třeba ty super hasičský zábavy. Mě to nebere, že je to schopen někdo zorganizovat a jsou z toho celí vyštavený, ale štastný. Tak pravda, taky často dost vopilí, no ale to k tomu nějak patří.
Takže mám takovou představu, poďme ten stát nějak předělat. Mám na mysli z gruntu. Tak jako de škola vybudovat úplně znovu, zkusme to udělat i s úřadama a tak. No nemyslím jako revoluci, chraň pánbů. Vím, že se to blbě představuje, ale mám nějak pocit, že by to mohlo jít, kdybychom spolu nějak víc mluvili a cítili se víc společně. Řekli si, co nás štve a z čeho máme fakt radost. Tak zní to asi trapně, ale kdyby se tomu dal nějaký dobrý slogan, třeba „Přemyslet stát“ nebo tak nějak. Jako že by Čech byl hrdej na to, kde žije, nejen na Haška, Kvitovou a tak.
Víš, já už su někdy fakt v úzkých a tak čtu i knížky, který mi většinou donese manželka. Většinou mi to moc nebere, ale toto mě zaujalo: Krize vzniká tehdy, když společnost neumí udržet rovnováhu mezi Nebem a Zemí. Dnešní Nebe tlačí plnou vahou na celou Zemi a bude tlačit do té míry, až z nás vytlačí duši. To se může projevit způsobem dvojím. Buď oduševníme své životy tady a teď nebo poznáme svou duši až při setkání se smrtí, smrtí Země.
Jestli tomu aspoň trochu rozumíš, tak se mi prosím ozvi. Neboj se, odpovím na všechny e-maily, to my zas nějak zúřadovat umíme. Fakt se těším na nějaký dobrý nápady. Jestli mi vůbec někdo uvěří. Až ráno vstanu, třeba mi e-mail od Tebe udělá radost. Ty jo, cítím se takovej nažhavenej, skoro jako zamilovanej.