„Špatně můžeme zacházet pouze s těmi věcmi, jejichž duši nebereme na vědomí“ (Thomas Moore)
Kdysi jsem se naučil pít anglický čaj s mlékem. Nedůvěra vůči čemusi, co mi na první pohled připomínalo produkt školního stravování, byla překonána důvěrou k pravé anglické lady a touhou čichu i jazyka po něčem novém. Zklamán jsem nebyl, naopak. Od té doby se pro mne Earl Grey s trochou mléka stal tím, co je pro řadu lidí voňavý šálek ranní kávy. Nejprve trocha vtíravé, omamující, ale jemné vůně bergamotové silice (už to slovo bergamot má ale vůni!), pak lehce trpký přechod chuti černého čaje, zjemnělého mlékem.
Kdysi jsem se, jako člověk dlouhodobě pohybující se v oblasti ochrany životního prostředí, seznámil s konceptem hlubinné ekologie. Připadalo mi na tom něco fascinujícího, ale současně těžko představitelného. Vcítit se do kůže, srsti, šupin či peří toho či onoho zvířete. Dívat se na svět jeho očima a tím možná trochu více souznít s tím, co tolik ohrožujeme a co se tak beznadějně snažíme zachránit našim nedokonalým a jaksi příliš lidským umem. Nebyl jsem sám, komu tato cesta připadala příliš odtažitá od našeho každodenního snažení a od možných a reálných změn ve společnosti, která by byla více citlivá vůči přírodě.
Poučen bergamotovou silicí, ale také třeba skořicí, hřebíčkem či koriandrem, poučen smysly prodchnutou psychologií Thomase Moora (Kniha o duši, Návrat k okouzlení) a senzitivitou Davida Abrama (Kouzlo smyslů) se dnes na hlubinnou ekologii dívám trochu jinak. Hlubinní ekologové zdá se předběhli dobu. Svou jasnozřivostí nám možná nedali šanci dostat se k jejich prožitkům a vhledu krůček po krůčku, tak jak to většina obyčejných studentů a smrtelníků potřebuje. Než budeme schopni získat nadhled ptáků, želví vnímání času či moudrost sov, musíme v sobě probudit citlivost vůči sobě samým, vůči přírodě, kterou máme nejblíže po ruce. Přesněji řečeno v ruce, hlavě, břiše, v uších i na jazyku.
Ne nadarmo v dnešní době roste zájem o psychosomatickou medicínu, tanec, zdravou výživu, gurmánství i vonné tyčinky. Potřebujeme náš dnešní život očistit od balastů umělosti, zbavit ho exhalací, stejně jako éček všeho druhu, dát mu rytmus srdce, omámit ho vůní. Ne vůni dotěrnou, přehlušující vše kolem, ale vůní, která vychází víc z vnímání nás samotných. Tak jako krása vychází víc z očí toho, kdo pozoruje. Buďme čichači a extatiky všedního dne. Užívejme si své mikrotranzy. Naordinujme si denně extázi tance, vůni trávy, deci průzračné vody, zamilovávejme se několikrát denně do vůně našeho šálku čaje. Možná se tak více zamilujeme nejen do přírody kolem nás, ale lépe pochopíme touhy tisíců a milionů lidí, kteří se ve svém čichačství, opojení a omámení ztrácejí, protože už nechtějí žít ve světě bez těla, beze smyslů i beze smyslu. Pěstujme čich pro to podstatné. Probuďme svou citlivost k vlastní citlivosti.