Nelze přehlédnout, jak se den za dnem dříve rozednívá. Slunce vyzývá k tomu vstát a využít světla, které se nabízí. Jako takzvaný skřivan si to užívám (všem sovám se omlouvám za vědomou jednostrannost mých úvah). Na ranních procházkách se psem sleduju každodenně drobné posuny východu slunce, vyhledávám místa teplejší a vyhýbám se těm stinným. Přemýšlím, respektive celým tělem vnímám, co návrat slunce znamenal pro naše předky ještě nenavyklé užívat si výhody ruského plynu. Ráno při východu slunce má jinou a opravdu neopakovatelnou a nenahraditelnou atmosféru. Život se teprve probouzí a den a svět začíná ukazovat, do jaké kvality se zrodil. Ale to se změní. Hodinovým posunem se opět přizpůsobíme tak zvanému letnímu času. V rámci větší efektivity posuneme něco, s čím se hýbat vlastně nedá. Čas a svět se ve skutečnosti nezmění, to jen my na půl roku získáme pocit, že jsme jej přechytračili.
Čím jsem starší, tím jsem z toho rozpačitější. Čas plyne jaksi neviditelně. Jistý rámec mu dávají svátky a právě roční období. K zimě patří tma, k létu světlo. Tuto zdánlivou samozřejmost se naše společnost ve jménu efektivity a možných úspor, které jsou stále více zpochybňovány, snaží každým rokem narušit zdánlivě nevýznamnou změnou času. My si zanadáváme nebo se zaradujeme podle toho, kterým směrem se ručička posune. Toť vše. Ignorujeme ten zbytek „vyšších mocností“ který nám ještě zbyl, který jsme ještě sto vůbec vnímat. Ano chceme poroučet přírodě, počasí, nejlépe i ročním obdobím a skoro se nám to začíná dařit. Jsme tak efektivní, rychlí a přehřátí, až se nám z toho přehřívá celá planeta.
U těchto úvah nelze nevzpomenout na pojetí času u starých Řeků. My už obvykle používáme pouze čas, kterému oni říkali Chronos. Čas, který nám přesně odpočítává pracovní dobu, čas, který naší společnosti tak prapodivně a stále více chybí. Jejich Kaiors byl časem kvalitativního nikoliv kvantitativního hlediska. U vaření polévky byste prostě řekli „už je to dobrý“ bez ohledu na to, kolik je v receptu napsáno v kolonce čas na vaření. Z neúcty ke Kairos tak například vozíme sníh stovky kilometrů tam, kde čas pro sníh „neuzrál“ a otevíráme lahve mladého vína v přesný den, hodinu i minutu.
Ne nadarmo se lidé bouří, ať už mají důvod jakýkoliv. Senátor Jan Šilar dokonce přišel s evropskou občanskou iniciativou, kterou chtěl vyvolat změnu času zespoda. Zatím bezúspěšně. Nezbývá než zkoušet cesty nové. Měnit čas během hry se nemá ani ve sportu, natož v něčem tak subtilním a citlivém jako je náš život. Jednou provždy uznejme, že nemáme a nemůžeme mít všechno pevně v rukou a čas už vůbec ne. Proveďme kolektivní rituální oběť, kterou by si náš aktuálně neuctivý postoj k zemi žádal. Nenechme si slunce brát, byť jen o hodinu.